Když se tomu dokážeš zasmát, dokážeš to i přežít. (Bill Cosby)

Květen 2009

Duše letí

31. května 2009 v 15:10 | Cathy |  Povídky

Velmi ospalá dívka si čistí zuby a strašně se těší, až usne. Je moc unavená. Doplazí se k posteli, lehne a v okamžiku usne. Spí. Najednou, je to jako sen, se začne zvedat.. ne ta dívka..ale je jí podobná.. je to duše? Je stejná.. jako duch této dívky..bílá..s modrými odstíny, létají kolem ní bílé světélka. Když ji vidíte, neubráníte se hřejivému pocitu.. tohle stvoření.. dává vám štěstí.. ? Tohle stvoření, duch, duše.. kdo-ví-co.. tohle Něco..vypadající nachlup stejně jako spící dívka. Tohle něco si otvírá okno a hop! Letí..
Vzlétne výš.. a ještě trochu výš. Pod ní je noční město, všude kolem svítí lampy.. Nad ní jsou zase hvězdy.. zářící.. stejně jako ona.. (nebo ono?) Letí.. vlasy jí vlají .. kolem ní ty světélka, některé nestíhají, jsou kousek vzadu.. Dívá se kolem.. dívá se do oken, usmívá se..co úsměv, to kapka štěstí.. nepochopitelné..
Letí kolem.. když už byla všude možně.. i trochu dál, když už vše viděla, vrátila se zpátky, otevřela okno, vklouzla do pokoje, lehla si zpátky. Hmotná dívka se probudila, otočila se a spala dál.
Sen. Jen sen.. nepolapitelný jako ranní cvrlikání kosů..

Květiny - pečovatelský relax

30. května 2009 v 15:10 | Cathy |  Záznamník

Tohle mě hodně uklidňuje. Když můžu z květin
odstraňovat uschlé lístky, když můžu utírat prach z velkých listů. Když je můžu zalévat. Vůbec na nic nemusím myslet. Jen na to, co dělám. Čistá manuální práce, která nevyžaduje moc úsilí. A zároveň tím dělám něco užitečného. Jemně pečovat o tiché rostliny, které se vám odvděčí květy a novými lístky. Jo =)

Co dělám, když se mi nechce učit?

29. května 2009 v 15:10 | Cathy |  Záznamník

A je to tady, mám před sebou sešit něčeho nezáživného (pro mě to znamená dějepis nebo literatura, např. česká barokní literatura). Myslíte si, že se učím? em..dobře, tak občas do toho kouknu, když se donutím. Ale jinak koukám všude kolem, kde se co šustne. A když se kolem nic neděje? .. ,,Jéé, neumyté nádobí.. no to tady tak nemůžu nechat.."
Pak si zase usednu k učivu..
,,mno.. možná bych to nádobí měla i utřít.."
A pak se mi myšlenky rozbíhají do všech možných směrů, jen ne k sešitu. A taky mluvím sama se sebou (v duchu =)).. ,,em..Kači? Nezdá se ti, že máš hlad? Určitě..něco malého bych si mohla udělat. A k tomu čaj. Ale u jídla se přece nemůžu učit.."
...další chvíle, kdy čtu v sešitě a snažím se alespoň něco naučit..
,,Cože? Tati? Říkal jsi, že by měl někdo zajít do obchodu?"
...čtu, neleze mi to do hlavy, ale snažím se...
,,dneska ještě nikdo nezalil kytky.."
...a tak dále, a tak dále.. až mi večer dojde, že se to vážně musím naučit a šrotím se to.. výsledek je mizerný. Proto se snažím blokovat od veškerých vnějších jevů..snažím no.. :)

Park bez důchodců

28. května 2009 v 15:10 | Cathy |  Záznamník
Poslední dobou si chodím ven číst. Většinou do některého z menších parčíků, které se v okolí nacházejí. Mrzí mě jen, že téměř vždy, když tam přijdu, snížím věkový průměr na 70 let. Chtěla bych nějaký park, kde by byl mix všech věkových kategorií, abych si tam pak nepřipadala jako z jiného světa. Park, ve kterém by byli jak postarší lidé, tak zamilované páry, ale i skupiny přátel s vodními dýmkami, ale i zbloudilí umělci, cosi píšící či kreslící u stolků. Také by zde mohli být úředníci pracující na svých noteboocích. Hodně se mi líbí představa šachových stolků a kolem nich pár intelektuálů a starších pánů šťastně trávicích své chvíle, zatímco si jejich manželky drbou opodál. Park se spoustou zeleně a lidí kolem. Velký park. Unavují mě ty malé parčíky rozseté po městě, některé opuštěné, jiné obsazené pouze jednou skupinou lidí. Chtělo by to velký park plný všeho možného. Jen tu a tam by byla nějaká kavárna, stánek s občerstvením, nebo malý antikvariát podávající čaj zdarma. =)
No jo.. věčný snílek.. tohle je utopie.. :)

Ne.

27. května 2009 v 20:36 | Cathy |  Záznamník
Nemám ráda opilé lidi, obvykle vycházejí na povrch jejich vlastnosti, o kterých bych raději ani nevěděla.
Jasně, je to sranda.. trochu do nálady, ať je veselo, ale když se to potom zvrhne, vůbec to není pěkné..

Umělé panenky

27. května 2009 v 15:10 | Cathy |  Záznamník

V pondělí (25.5.), jsem se vracela z procházky se psem, a co to nevidím. =) U cesty stál zaparkovaný mercedes. Velká černá kráva. Byl nastartovaný. Tak jsem si řekla, že se podívám, kdo sedí v tak velkém, nepochybně drahém a docela pěkném autě. Na sedadle spolujezdce seděla žena s nepřirozeně blond a nepřirozeně rovnými vlasy. Na obličeji měla tunu make-upu a svůj přihlouplý pohled směřovala na své ruce kousek od obličeje a umělé nehty. Řekla jsem si jen, no jasně, samozřejmě. A pak jsem se zarazila. Proč mi připadá tak samozřejmé, že v drahém autě dozajista symbolizující bohatství sedí žena, která dává jasně svým vzhledem najevo, že pracovat moc nemusí. A říkám si, že určitě tolik peněz nezískala svou inteligencí, která ji dovedla k takovému zevnějšku. A její kamarádka asi taky ne.
Proč? Proč se musí maskovat? Proč musí být všechno na této ženě umělé? A většina mužů stále vyžaduje, aby ze sebe ženy dělaly umělé panenky (a tohle nezamluvíte, denně jich mnoho vídám..a muži je stále obdivují). Proč se musíme přetvařovat, proč musíme měnit svůj zevnějšek. Cožpak není lidskost krásná? Není lepší být jako člověk, nikoli jako umělá barbie? Cožpak jsme z plastu? A když potom přes vrstvy make-upu nepoznáte, jestli se červená, když vidíte její nehty, jak jasně dávají najevo, že ruce používat nemusí. Když vidíte to všechno, co má na sobě a kolik jí to muselo stát času, tohle ze sebe udělat, musíte se přece zeptat proč. Proč trávit hodiny maskováním veškeré lidskosti na panenku. Proč ze sebe člověk udělá úplně někoho jiného, kým není. Proč se přetvařuje. A odpověď je celou dobu před námi: dělají to, aby měly mercedes.

(omlouvám se všem, kterých se tento článek nějak dotkl, bylo to pouhé vyjádření názoru na stávající společnost; takových názorů je tu více =))

Jen pár vět navzájem nesouvisejících

26. května 2009 v 15:10 Myšlenky
Pokud o něčem mluvíte, přikládáte tomu význam. Proto, pokud se vám problém zdá malý, nepřikládejte mu mluvením význam. Jen byste ho zvětšili.
Pokud vám někdo řekne, že jste hloupí a vy přemýšlíte, jak vám mohl říci, že jste hloupí, právě jste mu dovolili vám znovu vynadat.

A přesně tohle význam nemá.

Problém, který dnes vidíme jako obrovský, může být zítra nicotný. A stejně tak naopak: dnes je to malé cosi, co se může řešit až za měsíc, a zítra to může být neřešitelné. Proto, pokud je nějaký velký problém bez východiska, je lepší se nejdříve uklidnit, do řešení nevkládat moc emocí a trochu poodstoupit, abychom jej viděli celý, nikoli jen jeden detail. Musíme vidět všechny dílky skládanky, abychom mohli obraz postavit. A pak je s klidným srdcem můžeme vyřešit. Problémy byly, jsou a budou, proto se s nimi musíme naučit žít, řešit je, zacházet s nimi. :)

Pokud budete stát v trafice a neřeknete, že chcete časopis vpravo nahoře, nikdo vám jej nedá. Pokud něco neurčitě zamumláte ,,pod vousy'', může se vám stát, že dostanete noviny. A stejně za ně musíte zaplatit.

Sny se plní. Alespoň z 55% a někdy trochu nepřímo. Dávejte si pozor, s kým ve snech spíte. =) Mohlo by se vám stát, že se to splní.. =)

Mno.. tohle byly myšlenky, které mě v průběhu dnů napadaly.. některé ovlivněny knihami, které čtu a okolím, se kterým se stýkám :)

Pocit

25. května 2009 v 15:10 Myšlenky
Chci vám popsat pocit. Nevím, jak začít. Neříkám, že sama tento pocit zažívám.
Je to jakýsi druh frustrace, deprese, kdy na vás všechno padne. Nečekaně, vědomě to nepřivoláte. Je to krátké a intenzivní. Představte si kohokoli, ženu či muže, ovšem žena je považována za zranitelnější, proto je samozřejmé ji v této situaci doporučit. =) Tato žena přijde ke dveřím do svého bytu, podle toho, že je byt zamknutý, pozná, že je byt prázdný. Nic tím nesleduje. Je prázdný jako každý druhý den. Obyčejná situace. Žena je jen trochu unavená. Otevře dveře, vstoupí do bytu a zavře za sebou dveře, kliku stále nepouští. A zde přichází ten okamžik. Krátká intenzivní chvíle, která ženu překvapí, která ji vyděsí, nechce se takto cítit, přijde to samo, do teď byla v pořádku. Nepouští kliku. Dívá se na ni, dívá se na kliku a dveře. Vtom na ni padne pocit deprese, či frustrace, něco strašného, smutného, co nedokáže překonat. Začne se třepat, jakoby brečela, jakoby začínala plakat, hodně plakat. Celé její tělo se chvěje, ale ona nepláče.. Ani kapka z jejích očí nesteče. Její výraz.. jako by plakala, ale nepláče, ten výraz.. zoufalství? ne.. její tělo oslabeno škubáním svalů se už nedokáže udržet na nohou. Pomalu se posouvá po dveřích směrem dolů, na zem. Kliku nepouštěje. Sedne si na zem, stále se chvěje, pouští kliku, vše ustává.. Už je klidná. Neví, co se s ní stalo, co se s ní děje.. pláče..
To je ten pocit. Pocit nemocné ženy (či muže). Je to nemoc.. Tento pocit nastává, když okolo nikdo není, nikdo, kdo by si onoho člověka všiml, není nikoho, kdo by mu pomohl, tento pocit nastává, když zavíráte dveře.. třeba dveře na záchod. Nečekaně, děsivě.. ano, je to nemoc.. prosím uzdrav se..

Déšť

24. května 2009 v 21:41 Záznamník

V pátek (22.5.), jsem zmokla. Musím upřesnit význam slova zmokla. Byla jsem úplně mokrá. Vše, co jsem měla na sobě, bylo mokré. Jakoby vás někdo hodil do vody. Šplouch! A na mě ta voda spadla. Po pár krocích, než jsem došla k prvnímu přístřešku, jsem byla přesně takhle promočená. Proto mi bylo jedno, jestli budu moknout dál.. a šla jsem domů. Strašný byl ten pocit, kdy na mě všichni koukali jak na cvoka. Nedivím se, oni měli deštník. Naštěstí venku moc lidí nebylo. Koukali na mě, protože jsem vypadala strašně. No jo. Miss mokré tričko, krásně šly vidět obrázky na podprsence, kalhoty mi padaly, jak byly ztěžklé kvůli nasáklé vodě. Připadala jsem si jako bych šla jen ve spodním prádle.. lidem na očích.. strašný pocit. Pocit studu. Tedy.. strašný až teď, tehdy mi to bylo docela jedno. Protože jsem ráda přivítala vlnu deště. Byly to velké kapky. Hodně velké. Neštípaly do obličejů, jemně se rozlily na vaši kůži a vše z vás smyly. Měla jsem pocit, jakoby se ze mě smývalo všechno zlé. Jakási očista duše. A přesně nad těmito dvěma slovy jsem přemýšlela později.
Očista duše. Všichni někdy chceme očistit svou duši. Smýváme s našeho srdce špínu. Řekla bych, že umístění duše, duchovna, vnitřního já, je někde v naši hrudi, uprostřed, zhruba vedle srdce. Proto se často city se srdcem spojují.. tedy toť jen můj názor. Stálé smíváme špínu. Ale moc se nám do toho nechce, takže to jen jednou za čas trochu přetřeme, aby se neřeklo. A přitom sebevýchova je to nejlepší, co pro své neustále snažení být v čemkoli lepší, je to nejsprávnější řešení. Nikdo svou duši nevyčistí tak, aby se leskla. Duše je matná. =) A stejně všichni občas držíme hadr v ruce a ždímáme jej. Je to o ničem.. =)


Počasí

19. května 2009 v 19:39 Záznamník


Jojo =D budu mluvit o počasí. Ale není to jen téma, o kterém se mluví, když nemáte co říci. Řekla bych, že počasí je naopak téma, o kterém se dá mluvit pořád. =) Já chci ale mluvit o tom, jak počasí ovlivňuje mé nálady. Přestože si to moc nechci přiznávat, ovlivňuje mě počasí hodně. Pokud je krásné slunečné počasí, mám skvělou náladu, jsem aktivní, vysmátá, veselá, přátelská, prostě člověk, kterého vyhledáváte. =D Když je ale zataženo, slunce nemá šanci se ani jedním paprskem dotknout zemského povrchu, pořád prší, jsem člověk, kterému byste se měli vyhnout. =) Buď jsem plná melancholie, nebo vzteku. Jsem hlavně strašně unavená, ospalá, nemotorná, hodně zapomínám, nic nechápu, prostě ťula. =) Naprosto nepoužitelný člověk. Z tohoto článku tedy vyplývá poučení pro ty, kteří mě znají: Když po mě něco budete chtít, určitě začněte prosit ve slunečném období.
Snažím se ale počasí příliš nepodléhat. Chci své nálady ovládat sama a nenechat počasí, aby je ovládalo za mě. Řekla bych, že se většina lidí nechává alespoň trochu ovlivňovat počasím.


Kulturní dny mého života

19. května 2009 v 19:13 Záznamník
_______Baví mě cestovat, poznávat jiné a nové věci. Baví mě dívat se na filmy, poslouchat nové a nové příběhy. Baví mě číst knihy se zajímavým obsahem, ať už to jsou příběhy, básně úvahy. Moc ráda se dívám na pěkné obrazy a utápím se v nekonečnosti těchto děl. Ráda poslouchám hudbu a vnímám dokonalost jednotlivých tónů.

_______8. - 10.5. Luhačovice
_______Moc pěkné město. Klidné. Sice když se otevírají prameny, zas tak úplně klidné není, ale krásné je. Tomuto městu sluší sluneční paprsky. Jsou to jediné lázně, které jsem doposud navštívila, ale domnívám se, že lázeňské města budu mít ráda všechny. =) Vlastně byla i v lázeňském parčíku města Lipová-lázeň. Mám ráda parky, jsou plné cvrlikajících ptáčků a stromů, laviček. Všude je klid.. vhodné místo k přemýšlení nebo ke čtení.

_______14.5. Divadlo Petra Bezruče - představení s názvem Bezruč?!
_______Zajímavě pojatý příběh o Petru Beruči neboli Vladimíru Vaškovi. Autoři si domysleli postavu Huga, která odlehčila napjatou atmosféru příběhu.
_______15.5. Muzejní noc - galerie Shagal a Dům Umění
_______Několik výstav umělců, mezi kterými byste našli fotografa, malíře, architekta, portrétistu i sochaře. Některé díla mi připadaly neúměrné své ceně. Když vedle sebe visí dvě díla, jedno vám připadá skvostné a druhé takové, že byste to nakreslili sami mnohem lépe, přičemž první stojí 12 a druhé 48 tisíc, začnete mít pocit, že tu něco nehraje. Ale výstavy se mi přesto moc líbily. =)

_______16.5. výprava Po stopách Komenského
_______Nejprve musím říci, že se mi velmi líbil žlutý minibus, kterým jsme jeli. Trochu mi připomněl film Little Miss Sunshine. =) Nejprve jsme byli ve Fulneku v kapli a kapucínském klášteře, kde byla i výstava Slavné vily. Poté jsme jeli do Přerova do nejstaršího muzea. Pokračovali jsme do Uherského Hradiště, kde bylo krásné muzeum i s promítáním. Předposlední zastávka byla v Nivnici, podle mého byla tato přednáška trochu nudná a rozhodně nebyla o J.A.Komenském, ale o životě v Nivnici. Naposled jsme se jeli podívat do Luhačovic, kde jsme měli chvilku na to, abychom si tohle město prošli. =) Výlet to byl sice vzdělávací, ale hlavně únavný a vyčerpávající.

_______18.5. Dan Bárta - kavárna knihkupectví Akademia - prezentace knihy
_______Nebyl tam jen Dan Bárta, ale i biolog, Aleš Dolný, který s ním knihu o vážkách 8 let psal. Velmi objemná kniha s uměleckými fotkami vážek i jejich skenovanými obrázky váží asi 4 kg, má asi 700 stran a je velmi podrobná, přesná a zajímavě udělaná. Vhodná jak pro ty kteří si chtějí číst tak pro ty, kteří si chtějí prohlížet obrázky. Vhodná jak pro tátu, tak pro vnuka. Stojí 4 000 Kč, což není tolik na tak velkou, přehlednou a skvěle zpracovanou knihu. Bylo nám řečeno, že 500 Kč za kilo není tak moc, protože za kilo bílků bychom dali mnohem více. =)

,,Jsi žena? Smůla."

19. května 2009 v 19:07 Záznamník
Nemůžu jmenovat. Znám někoho, kdo evidentně
ženy jako osobnosti vůbec neuznává.
To není dobré. Žena nemá šanci, je hloupá, naděje v budoucnosti jejího života jsou mizivé. Zato muž, ten ano. Ten má šance se v lecčem polepšit. Má širokou perspektivu, dokáže cokoli, co si umane. Ženy jsou vlastně jen hloupé husy s ňadry a zadkem. Copak nejsme lidi? Nemyslíme? Ženy mají také své vlastní názory. Také mohou být inteligentní. Také se můžou prosadit na vysoce postavených místech. Zvládnou toho hodně. Navíc jsou ploditelky a vychovatelky. Divím se, že i v takto vyspělém světě se ještě najdou lidé, kteří ženy jako člověka neuznávají. Ženy jsou bohužel často podceňovány. Jak se má žena bránit, jak má přesvědčit zarputilý mužský protějšek o svých schopnostech myslet a jednat? Ne, to prostě nejde. A kdyby žena byla lepší než muž, mužská ješitnost by to nevydržela a žena by byla umlčena. Jak smutné..

Popírání

19. května 2009 v 18:51 Povídky
Seděla tam a v rukou měla kávu.
Seděla tam a jen přemýšlela.
O svém životě.

Seděla tam a v rukou měla kávu.
Jak nádherná dívka.
Jen nikam hleděla.

Vždy se usmívá. Vypadá nevinně. Vypadá šťastně. Vždy tak šťastně. Tak bezstarostně..a přesto jakoby se starala o vše. A vše zvládala. S naprostou samozřejmostí. Dokonalá..a přesto záhadná. Přesto jiná. Jiná než všichni kolem ní.
Její oči.. tak hluboké. Jakoby v nich bylo něco více než jen duhovky. Studně. Hluboké. Ukrývající něco na dně.. tajemství.
Tato dívka. Potřebuje lásku..
..jako sůl.
Však každý vztah je jako pepř, který štípe do očí a roní slzy, byť okoření nudný život.
Jak může..
..vše popírat.


Vzpomínky

19. května 2009 v 18:44 Povídky
Už je zase zima. Ta strašné zima, kdy se musíte oblékat jak šílení, šněrovat si vysoké teplé boty, škrtit se šálou a nechávat si okusovat uši pletenou čepicí. Jdu k tátovi a všechno tohle, co mám teď na sobě, jako by vůbec nepomáhalo. Studený vítr se sněhem mrazivě štípe do obličeje, rukavice jako bych ani neměla a při tomhle všem táhnu těžký kufr s věcmi. Dva kufry. Jeden je ale na kolečkách - ty jsou ovšem úplně k ničemu, protože kufr po sněhu spíše klouže, než jede. Každá sněhová boule převrací kufr na stranu.
Konečně u táty, otevírá dveře a s milým úsměvem mě objímá a vítá:
- ,,Ahoj, koťátko, ty už jsi přijela? To jsi mi mohla říct, že přijedeš - eee - ve tři. Vzal bych sáně. Pojď dál, jsi úplně promrzlá."
- ,,Ale tati, vždyť jsem ti říkala, že budu o půl třetí na nádraží, nevzpomínáš si? Říkal jsi, že možná přijdeš, to podle toho, jestli budeš mít čas," vyzula jsem si boty a šla dál do vyhřátého domu. ,,Kde je máma?"
- ,,Volala. Říkala mi, že přijede někdy tento týden. Ve středu .. nebo v sobotu, nebo tak nějak. Dáš si kávu? Nebo čaj?"
- ,,Čaj, děkuji. Přijede sama? A jak dlouho se tu zdrží?"
- ,,Jo, sama. To je dobře. Nevystál bych to, kdyby to tu přivezla. Jsou divní. A ta teta, nebo co to je. Pamatuješ? Jak pořád říkala, že bůh může za tohle, a bůh může za tamto. A dej bůh, ať je zítra tepleji. A ještě to - Bůh nás předurčil k tomuto životu. Ta byla úplně šílená. Máma tu jen jednou přespí."
- ,,Myslíš tu bez ruky? Jak říkala, že bůh zkouší její sílu?"
- ,,Jo přesně tu. Koťátko, prosímtě, mohla bys mi odházet sníh, přede dveřmi? Je mi blbé to po tobě chtít, ale sám bych to nezvládl a před těmi Vánocemi je třeba to udělat."
- ,,Jasně tati."
Odcházím ven, zachumlená do šály a beru lopatu na sníh. Při odhazování se docela zahřívám, ale ruce zebou stejně. Nechápu, jak tohle mohl bratr dělat. Pořád. A dobrovolně. V té zimě. Pamatuju si, jak každé ráno odhazoval sníh. Mlčel. Někteří si třeba zpívají, ale on mlčel. A zřejmě o něčem přemýšlel. Pamatuju si, jak mu jednou máma řekla, že to má dnes nechat, že to udělá ona. Dlouze se na ni podíval, vzal lopatu a šel odházet sníh.
Jednou jsem se ho zeptala: ,,Proč mám pocit, že tě odhazování sněhu baví?" Usmál se a pověděl mi :,,To protože mě to baví, je to trénink." Nechápala jsem, ,,trénink na co?"
- ,,Trénink na to, až budu mít vlastní dům se sněhem na chodníku."
- ,,Tak to bych měla taky trénovat."
- ,,Ne, ty nemusíš, tobě bude sníh odhazovat manžel. A později syn," opět se usmál. Někdy jsem měla pocit, že vidí do budoucnosti, byl si vším tak jistý.
Teď tu sedím, piju teplý čaj (nějaké bylinky) a dívám se na svého tatínka. Vypadá tak smutně, tak zklamaně. Jasně, všechny nás to mrzí, určitě i bratra, ale tatínek, on vypadá tak nějak jinak. Svůj smutek nedává příliš najevo, přitom vidím smutek v každém jeho pohybu, v každém jeho úsměvu. Ústa se usmívají avšak oči říkají něco jiného. Taky mě to mrzí. Budu brečet každý den a každý den budu vzpomínat na ty krásné chvíle:
- ,,Sestřičko! Sestřičko, pojď za mnou, něco ti ukážu."
- ,,Co mi ukážeš? Něco pro mě máš?"
- (smích) ,,Ano, něco pro tebe mám, ale není to hmotné, není to hračka."
- ,,Ne? A co to teda je?"
- ,,Jen se pojď podívat."
(jdu k němu do pokoje, všude jsou mapy, fotky, brožury a jiné věci, kterým jsem tehdy vůbec nerozuměla) ,,Pojď, dívej se, tady. Vidíš to, pěkné hory, že? Mohli bychom tam na týden jet. Jeli by ještě nějací mí přátelé. Tak dlouho ti slibuju hory, pojedeš? Na týden. Bude to fajn."
- ,,Jo! Já se tak těším!"
Tehdy mi bylo 9, bratrovi 16. Hory a příroda, vždy to byla naše láska. A navždy bude. Nemusel rodiče moc dlouze přemlouvat, věřili mu, protože vždy byl zodpovědný a oni si od nás rádi odpočinuli.

,,Jak se máš?"

19. května 2009 v 18:31 Myšlenky
Je to jen zdvořilostní otázka, začínáme s ní konverzaci. Je to docela nuda. Odpovídáme obvykle: jo, dobrý; dobře; v pohodě; ujde to; celkem fajn.. atd. Co mají říci ti, kteří se moc dobře nemají a nechtějí o tom mluvit? Musí zalhat pokaždé, když se jich někdo zeptá, nechtějí lhát, ale nechtějí ani mluvit o tom, proč se teď nemají moc dobře. Poté se cítí ještě hůře, protože si musí pokaždé připomenout, jak se vlastně mají. Proto si myslím, že by bylo lepší omezit tyto otázky alespoň na ,,Jak se dnes máš?" nebo nejlépe otázku úplně změnit na ,,Co jsi dnes dělal?". Je to mnohem sympatičtější a člověk dokáže říci alespoň něco pravdivého. =)

Škrtání dnů v diáři

19. května 2009 v 18:24 Myšlenky

Tak tenhle zvyk mi připadá trochu krutý. Kdy někdo škrtá dny v diáři či kalendáři. Přitom pokud si vše do diáře pečlivě zaznamenáváte, zůstávají v něm vzpomínky na minulé týdny. Když uděláte velký křížek přes další den, vymazali jste ho. Mažete minulost. Možná je to dobrý nápad, pokud na něco chcete zapomenout (chcete to popřít nebo potlačit), pak jednoduše škrtnete den a je to, není tam. Ale když to děláte úplně obyčejně.. asi vám to tak nepřipadá, ale je to ničení minulosti, už jenom ta symbolika v samotném škrtání. Vždy, když máte něco hotovo, když víte, že už nebude třeba se k tomu vracet, zakřížkujete to. A když to uděláte se dny? Tento zvyk je většinou prováděn, když se na něco moc těšíte. Vezmete kalendář, zakroužkujete den, na který se těšíte a křížkujete ty, které jste už přežili. A přitom dětské adventní kalendáře jsou stavěny jinak. V každé kolonce dne je čeká překvapení, a pod ním obrázek, vždy se mohou vrátit zpět a na obrázek se podívat. Nebo když jsme se jako děti v družině těšily na letní prázdniny, paní učitelka udělala tabulku a každý včerejší den se vybarvil. To je mnohem pěknější, den tím vyplníte. Něco jste přeci zažili, nemůžete to vymazat. Tak tedy, i když dychtíte po budoucnosti, dál žijete své dny a než přijde na řadu den, na který se těšíte, můžete své předchozí dny vyplňovat, nikoli mazat.

sebestřednost, necitlivost, sobectví..

19. května 2009 v 18:04 Myšlenky
Každý je trochu sobecký, to ano, ale co když je toho trochu víc? Může s tím člověk vůbec žít? Nebo spíše, dokáže s tím žít jeho okolí? Jak je to vůbec možné? Člověk, který je soustředěný na sebe. Nejdůležitější je on v momentu svého života. To, co právě dělá, ale i to, co bude dělat. Hlavní jsou jeho zájmy, jeho názory. On si určí datum, co se bude dít, on řekne, co je pravda. On vám řekne, jak se cítíte..
Musíte se zajímat vy o něj, nemůžete očekávat, že se o vás tento člověk bude zajímat. Možná vás bude poslouchat, ale to je vše. Jsou pro něj důležité jeho vlastní úspěchy, jeho vlastní život, jeho vlastní cíle, zisky, sny. ,,Ty chceš studovat tenhle obor??" + výrazné znechucení. Aha.. jasně, není to "ten správný" obor, který náš vážený upřednostňuje. Tolerance? Kde? Ne, tu tady člověk nenajde.
Nemyslím si ale, že je každý člověk s jedním příznakem sobectví sobec. Např. pokud někdo rád mluví o sobě, třeba jen rád vypráví. Své zážitky, nemá o čem jiném vyprávět. Příznaky této nemoci by se daly sepsat a obodovat. Pokud se někdo hodně chválí, nejspíše to jiní nedělají, nebo to dělají i ostatní a často a pak je potřeba se zamyslet, jestli to ten člověk myslel vážně. =) Pokusím se tedy sepsat pár příznaků:

1) je necitlivý, nedokáže se vcítit do jiných lidí, vlastně ho jiní lidé nezajímají,

2) často mluví o sobě,

3) často se chválí,

4) staví své zájmy do popředí,

5) není příliš ochotný být jinému nápomocen (a pokud je nápomocen, dává jasně najevo, že nápomocen byl),

6) není tolerantní (vůči jiným, také např. někoho nemá rád a nikdy s ním nebude jednat a basta),

7) je přesvědčený, že něco udělá (a taky že to ve většině případů udělá), přestože to většině ostatních nevyhovuje.
To je několik sobeckých příznaků. Myslím, že každý z nás má některý z nich. Nebudu říkat, co je normální, protože to bych normálnost posuzovala podle sebe a tím se prozradila (více o normálnosti v článku Netrpělivost). =) Doufám jen, že nikdy nepotkám někoho, kdo má všechny z těchto vlastností..

Netrpělivost

19. května 2009 v 17:43 Myšlenky
Co všechno už dokázala. Rozhádat přátele slovy: ,,Když to nedokážeš pochopit, zamysli se nad sebou!" Naprosto nesmyslné. ,,Jdi pryč. Nebaví mě poslouchat věčné opakování mých slov." Netrpělivost už dokázala mnohé.. když s něčím třísknete se slovy ,,Nemám na to nervy!!", jednoduše se vzdáte. Ale v životě jsou momenty, kdy trpěliví být musíte, ať chcete nebo nechcete, například se musíte učit do školy, musíte mít trpělivost sami se sebou. Také velmi známá je trpělivost s domácími mazlíčky (myslím psy a kočky) a s dětmi. Vždyť už se dokonce musel řešit případ, kdy z netrpělivosti matka své dítě udusila. Tohle je jeden z horších důsledků netrpělivosti. Z netrpělivosti začít zabíjet.. kdy už si vrah řekne ,,už toho mám dost". Vraždí celé skupiny lidí, protože má nedostatek trpělivosti. Je tohle normální? Pořád se ptám touto otázkou. Líbí se mi její nedotknutelnost, líbí se mi, jak někteří odpoví, ale "normálnost" vlastně srovnávají se sebou samým. Jiní odpovědět nedokážou. Já také neumím odpovědět na tuto otázku. Co je to normálnost? Je to nějaký průměr? Průměr čeho? Jaké oblasti? Průměr průměrů? V tomto světě je buď všechno normální, nebo není normální nic. Tak si vyberte. =)

Co miluju.. (?)

12. května 2009 v 22:17 Záznamník


Co miluju.. (?)
Přírodu. Ve všech podobách. Snad jediné kýče, které se mi líbí, jsou západ slunce a kytičky. Krásné hory. Ať už jsou nízké, či se zdvihají až nad mraky. Nízké jsou jako zvlněná látka. Tady vidím rozdíl mezi Jeseníky a Beskydami:
Beskydy jsou již zmíněná zvlněná látka a Jeseníky přirovnávám k lehce pomačkanému tvrdému papíru. Alpy by byly spíše trochu více pomačkaný obyčejný papír. Tedy ty mírné "látkové" pohoří jsou v nižších oblastech. Všude okolo můžu vidět lesy. Listnaté stromy, občas nějaký jehličnan. Jsou jaksi huňaté, tvoří jemný koberec
, do kterého bych si chtěla lehnout.. ano, já vím, zní to divně =)
Stejně jako si chci lehnout do světle zelené lesní trávy nebo na louku mezi všechny ty kostivaly a pochybné druhy trávy, když kolem vás létají motýli, včely, mouchy a jiný hmyz. Vyběhnout nahoru na kopec, lehnout si a válet dolů sudy =D (aniž byste u toho musel
i 3x kýchnout =) ).

Vysoké "papírové" hory jsou šedivě modré se zeleným nádechem. Drží mezi sebou jezera, jsou to velké matky tyčící se do nebes. Někdy můžete v dáli vidět hory, nad nimi mraky a nic a nad tím zase hory. Hory nad mraky. Jako bychom byli v nebesích.. Chtěla bych se projít po mracích, vypadají tak hustě a opravdově, jakoby se po nich opravdu dalo přejít. Snové hory.
Ale mám ráda i městskou přírodu. Poruba mi nabízí krásný pohled na Hlavní třídu, kterou mám opravdu ráda. Líbí se mi cesty lemované stromy.
Střední část hlavní třídy je lemovaná z obou stran. Rostou tam mé oblíbené pomněnky, které pro mě symbolizují čistotu, nevinnost a křehkost. Lavičky naprosto pasují do stylu této ulice, nesnaží se tam vecpat žádné rádoby moderní hrůzy. Když zapadá slunce, ulice vypráví všechny své
příběhy, co všechno si už musela zažít. Stromy jsou huňaté jako lví hříva.
V zimě jsou bílé, spí. Přesto nevypadají smutně. Nikdy nejsou smutné. Na jaře kvetou, vítají všechny kolemjdoucí, kteří se v teplém období vydali projít nebo projet ven. V létě jsou plné života a jásají spolu s dětmi skotačícími kolem.
Na podzim jsou barevné. Teplé barvy podzimních listů opticky zahřívají okolí. Sedíte na lavičce a malý žlutý lístek vám cvrnkne do nosu. Šibalsky.
Při svém posmrtném letu. Listy umírají a nám to připadá nádherné. Když umírají, naposledy se prolétnou vzduchem. Užívají si život, právě když už končí. Krásné.
Když je slunečné počasí, stromy jsou veselé. Pokud je pochmurné počasí, zataženo, chladno, stromy tam stále stojí s němým úsměvem. Jakoby říkaly:
,, Stojíme tu, nikam nemůžeme odejít. Tohle počasí nám
vůbec nevadí. Jsme tu rádi a rádi si popovídáme. =)" Máte jistotu, že tu vždy budou. Stromy jsou vtělená vřelost a láska. =)

Změna

5. května 2009 v 22:13 Básně (?)
Proč se měníš?
Proč, když nemusíš?
šokuješ mě..

Tvůj hlas i smích je jiný,
nechápeš své viny.

Začínáš lhát,
následně červenat.
je to zklamání..

Je ta změna nutná?
Teď jsem pořád smutná,
že nemůžu ti věřit..

Nebyla jsem tam, neviděla tě,
jak nahazuješ opratě.
Opratě na nesprávného koně,
co zavede tě do ohně.

Tak sesedni z něj,
nebo se spálíš,
jen nechápavé pohledy uvidíš,
realistický svět nespatříš.

Jsi příliš daleko,
daleko od všeho,
co měla jsem na tobě ráda..