Chci vám popsat pocit. Nevím, jak začít. Neříkám, že sama tento pocit zažívám.
Je to jakýsi druh frustrace, deprese, kdy na vás všechno padne. Nečekaně, vědomě to nepřivoláte. Je to krátké a intenzivní. Představte si kohokoli, ženu či muže, ovšem žena je považována za zranitelnější, proto je samozřejmé ji v této situaci doporučit. =) Tato žena přijde ke dveřím do svého bytu, podle toho, že je byt zamknutý, pozná, že je byt prázdný. Nic tím nesleduje. Je prázdný jako každý druhý den. Obyčejná situace. Žena je jen trochu unavená. Otevře dveře, vstoupí do bytu a zavře za sebou dveře, kliku stále nepouští. A zde přichází ten okamžik. Krátká intenzivní chvíle, která ženu překvapí, která ji vyděsí, nechce se takto cítit, přijde to samo, do teď byla v pořádku. Nepouští kliku. Dívá se na ni, dívá se na kliku a dveře. Vtom na ni padne pocit deprese, či frustrace, něco strašného, smutného, co nedokáže překonat. Začne se třepat, jakoby brečela, jakoby začínala plakat, hodně plakat. Celé její tělo se chvěje, ale ona nepláče.. Ani kapka z jejích očí nesteče. Její výraz.. jako by plakala, ale nepláče, ten výraz.. zoufalství? ne.. její tělo oslabeno škubáním svalů se už nedokáže udržet na nohou. Pomalu se posouvá po dveřích směrem dolů, na zem. Kliku nepouštěje. Sedne si na zem, stále se chvěje, pouští kliku, vše ustává.. Už je klidná. Neví, co se s ní stalo, co se s ní děje.. pláče..
To je ten pocit. Pocit nemocné ženy (či muže). Je to nemoc.. Tento pocit nastává, když okolo nikdo není, nikdo, kdo by si onoho člověka všiml, není nikoho, kdo by mu pomohl, tento pocit nastává, když zavíráte dveře.. třeba dveře na záchod. Nečekaně, děsivě.. ano, je to nemoc.. prosím uzdrav se..
Totoznám, pocit že nikam napatříš, není nikdo kdo by tě pochopil, a necítíš nic krom své bolesti, sevřený žaludek,bolavé srdce...
...na mě funguje tyto stavy jít zaspat, někomu flaška, někomu to či ono... Ale faktem je, že v TÉ jisté chvíli nefunguje asi nic.