Když se tomu dokážeš zasmát, dokážeš to i přežít. (Bill Cosby)

Vzpomínky

19. května 2009 v 18:44 |  Povídky
Už je zase zima. Ta strašné zima, kdy se musíte oblékat jak šílení, šněrovat si vysoké teplé boty, škrtit se šálou a nechávat si okusovat uši pletenou čepicí. Jdu k tátovi a všechno tohle, co mám teď na sobě, jako by vůbec nepomáhalo. Studený vítr se sněhem mrazivě štípe do obličeje, rukavice jako bych ani neměla a při tomhle všem táhnu těžký kufr s věcmi. Dva kufry. Jeden je ale na kolečkách - ty jsou ovšem úplně k ničemu, protože kufr po sněhu spíše klouže, než jede. Každá sněhová boule převrací kufr na stranu.
Konečně u táty, otevírá dveře a s milým úsměvem mě objímá a vítá:
- ,,Ahoj, koťátko, ty už jsi přijela? To jsi mi mohla říct, že přijedeš - eee - ve tři. Vzal bych sáně. Pojď dál, jsi úplně promrzlá."
- ,,Ale tati, vždyť jsem ti říkala, že budu o půl třetí na nádraží, nevzpomínáš si? Říkal jsi, že možná přijdeš, to podle toho, jestli budeš mít čas," vyzula jsem si boty a šla dál do vyhřátého domu. ,,Kde je máma?"
- ,,Volala. Říkala mi, že přijede někdy tento týden. Ve středu .. nebo v sobotu, nebo tak nějak. Dáš si kávu? Nebo čaj?"
- ,,Čaj, děkuji. Přijede sama? A jak dlouho se tu zdrží?"
- ,,Jo, sama. To je dobře. Nevystál bych to, kdyby to tu přivezla. Jsou divní. A ta teta, nebo co to je. Pamatuješ? Jak pořád říkala, že bůh může za tohle, a bůh může za tamto. A dej bůh, ať je zítra tepleji. A ještě to - Bůh nás předurčil k tomuto životu. Ta byla úplně šílená. Máma tu jen jednou přespí."
- ,,Myslíš tu bez ruky? Jak říkala, že bůh zkouší její sílu?"
- ,,Jo přesně tu. Koťátko, prosímtě, mohla bys mi odházet sníh, přede dveřmi? Je mi blbé to po tobě chtít, ale sám bych to nezvládl a před těmi Vánocemi je třeba to udělat."
- ,,Jasně tati."
Odcházím ven, zachumlená do šály a beru lopatu na sníh. Při odhazování se docela zahřívám, ale ruce zebou stejně. Nechápu, jak tohle mohl bratr dělat. Pořád. A dobrovolně. V té zimě. Pamatuju si, jak každé ráno odhazoval sníh. Mlčel. Někteří si třeba zpívají, ale on mlčel. A zřejmě o něčem přemýšlel. Pamatuju si, jak mu jednou máma řekla, že to má dnes nechat, že to udělá ona. Dlouze se na ni podíval, vzal lopatu a šel odházet sníh.
Jednou jsem se ho zeptala: ,,Proč mám pocit, že tě odhazování sněhu baví?" Usmál se a pověděl mi :,,To protože mě to baví, je to trénink." Nechápala jsem, ,,trénink na co?"
- ,,Trénink na to, až budu mít vlastní dům se sněhem na chodníku."
- ,,Tak to bych měla taky trénovat."
- ,,Ne, ty nemusíš, tobě bude sníh odhazovat manžel. A později syn," opět se usmál. Někdy jsem měla pocit, že vidí do budoucnosti, byl si vším tak jistý.
Teď tu sedím, piju teplý čaj (nějaké bylinky) a dívám se na svého tatínka. Vypadá tak smutně, tak zklamaně. Jasně, všechny nás to mrzí, určitě i bratra, ale tatínek, on vypadá tak nějak jinak. Svůj smutek nedává příliš najevo, přitom vidím smutek v každém jeho pohybu, v každém jeho úsměvu. Ústa se usmívají avšak oči říkají něco jiného. Taky mě to mrzí. Budu brečet každý den a každý den budu vzpomínat na ty krásné chvíle:
- ,,Sestřičko! Sestřičko, pojď za mnou, něco ti ukážu."
- ,,Co mi ukážeš? Něco pro mě máš?"
- (smích) ,,Ano, něco pro tebe mám, ale není to hmotné, není to hračka."
- ,,Ne? A co to teda je?"
- ,,Jen se pojď podívat."
(jdu k němu do pokoje, všude jsou mapy, fotky, brožury a jiné věci, kterým jsem tehdy vůbec nerozuměla) ,,Pojď, dívej se, tady. Vidíš to, pěkné hory, že? Mohli bychom tam na týden jet. Jeli by ještě nějací mí přátelé. Tak dlouho ti slibuju hory, pojedeš? Na týden. Bude to fajn."
- ,,Jo! Já se tak těším!"
Tehdy mi bylo 9, bratrovi 16. Hory a příroda, vždy to byla naše láska. A navždy bude. Nemusel rodiče moc dlouze přemlouvat, věřili mu, protože vždy byl zodpovědný a oni si od nás rádi odpočinuli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama