
-řekl kdosi naštvaně. Cožpak nemám právo být někdy smutná a zahloubaná? A mám pocit, že mé okolí už někdy bere tyto mé nálady jako něco strašného. Něco, co nestojí za to. Něco malicherného, určitě to není tak zlé, jsou i horší věci. Jasně, že se dějí horší věci. Vždy, v každé chvíli, se najde něco horšího. A tím, že pomyslím na to, že by mohlo být hůř, že to ,,nic není'', tím si vůbec nepomůžu. Proto raději odpovídám, že se nic neděje. Když nic nemá řešení. Jindy jsem zase jen unavená. A blízcí chtějí za každou cenu vědět, co se to se mnou sakra děje. Tentokrát nic. Fakt nic. Ale když pak nad touto otázkou začnu přemýšlet, vzpomínám si na všechno to zlo.
Moc dobře rozumím svým přátelům. Taky by mě nebavily ty moje smutné pohledy, kdybych se na ně musela dívat. Ale někdy se potřebuju bavit i o jiných věcech než o známkách a rodině. A o tom, co (ne)budu dělat o víkendu. Spíš něco nezávazného. Když už se nenajde žádné téma jako např. film, divadlo, nová kniha, kdo to s kým táhne, nebo prostě příběhy ze života, tak budu radši sama. Však já začnu sama povídat o svém životě, až budu chtít. Jen chci chvilku času. A podporu ve formě zapomnění a povzbuzení. :)
Věta: CO SE TO S TEBOU DĚJE my je taky celkem známá, bohužel pro mé okolí, já trpím častým výkyvem nálad, tudiž oni ode mě ty odpovědi už ani neočekávají...