Když se tomu dokážeš zasmát, dokážeš to i přežít. (Bill Cosby)

Říjen 2009

Submisivní

18. října 2009 v 15:10 | Cathy |  Povídky
Pokud jen můžete, zkuste si představit tento příběh a co nejvíce se do něj vžít. Povyprávím vám ho. Snad se vám bude líbit. Avšak úspěch nezaručuju, protože mé spisovatelské schopnosti nejsou na tak dobré úrovni. Taky moc nemluvím. Takže čtěte, čtěte a představujte si každý detail.
Byla jednou jedna dívenka, byla mladičká a velmi submisivní. Přesně tohle slovo je nejdůležitější. Nejdůležitější v celém příběhu. Nechala si toho hodně líbit. Kdo si chtěl kopnout, klidně mohl. Tedy až do určité chvíle, kdy jí došla trpělivost, a kdy jí také došlo, že s ní zachází jako s hadrem. Avšak tohle jí většinou buď nedocházelo, nebo to přehlížela. Z tohoto důvodu byla milá. Někdy až moc. Mohla bys tohle a mohla bys tamto - a to bez žádného prosím nebo děkuji - jí moc nevadilo. Vše konala, jak ji kdo poručil. Do školy se připravovala, jak jen dokázala se svou vůlí a často plnila i nevyslovené přání a práci navíc. Byla tichá a za svou práci nebyla chválena, to spíše dostávala vynadáno, když zapomněla nějakou drobnost. Její vtipy a smysl pro humor chápalo jen pár lidí. Měla jen pár zájmů a těm se moc nevěnovala. Její pleť byla bílá. Jako by byla bledá. Byla bílá jako křída a z nevinného obličeje koukaly dvě obrovské tmavě modré hluboké oči. Hnědé vlasy jí lehce vlály kolem obličeje vždy, když se spěšně pohybovala po městě. Milý úsměv při pozdravu, tichý hlas a oddanost z ní dělaly neobyčejnou dívku.
Bohužel, tento svět není pro tuto dívku dělaný - a nikdy nebude. Svět je příliš krutý a submisivní dívky sprostě využívá. Takže tato dívka, jejíž lokty jsou asi tak ostré jako její slova, nemá v tomto světě a v této době žádnou šanci. Přestože pořád slýchá, co všechno musí udělat (a už ji to opravdu nebaví), dál vše plní. Jako stroj. Nejspíše proto s ní někteří jako se strojem jednali. A pak.. někdy.. dojde slečně trpělivost a všichni se diví, co se děje, a kde se to v ní vzalo. Hádala se dobře, to vám povím. Argumenty jen nelehce odvratitelné a občas humorné a sarkastické poznámky. Svou navršenou zlost si vybíjela sportem, který mohla dělat jen omezeně - to protože byla zaúkolována. A tak, když měla čas, šla si zaplavat, zabruslit, projet se na kole, zaběhat si.
Jednoho dne (a to byl asi její nejhorší den v životě), se pohádala snad se všemi ve svém okolí. Byl to pro ni těžký den. Tak tato dívka velmi zamyšleně přecházela přes přechod - spolu s dalšími lidmi. Tento den byl ale opravdu špatný. Zrovna v tu dobu si to někdo spěchal neznámo kam. Auto svištělo šílenou rychlostí. Naši dívenku srazilo. Už se neprobrala. Tedy probrala, tady u nás. Je tu krásně, vše je barevné. Tichá dívka běhá po loukách a trhá květiny. Je tak šťastná…a moc lidem nechybí.. jen malý puntík zmizel ze světa…akorát nemá kdo dělat ty práce ..

Škola a její stinné stránky

16. října 2009 v 22:38 | Cathy |  Záznamník
Poslední dobou vidím jen ty stinné, tmavé, černé stránky školy, které vrhají tmu na můj volný čas a v důsledku toho se v něm nemůžu hnout. Krásné proslovy, které posloucháte den co den od učitelů vlídných i nevlídných. Proslovy plné kritiky a urážek a přesto se můžete přetrhnout a málem, že jim nelíbete boty. Pak přijde víkend. Krása. Oddych .. nádech. Jen na páteční večer. Pak spousta domácích poviností a pak zase hurá do učení, neboť toho není nikdy málo. Předměty, z kterých jste chtěli maturovat rázem ubývá a to jak z důvodu znechucení z příliš vysokých požadavků, nebo spíše a pravděpodobněji z učitelů, kteří se vám nesnaží podat předmět, ale sebe a to v tom nejhorším světle.
Tak takhle nějak jsem teď nucena nahlížet na některé naše kantory, kteří ať už to dělají schválně či nikoli, jednoznačně mi ničí schopnost sociální komunikace.
Takže hlavu vzhůru, bude hůř :)

Haiku

16. října 2009 v 15:48 | Cathy |  Básně (?)
Haiku (俳句) je lyrický útvar s přírodní tematikou, který je tvořen zvukomalebným trojverším s počty slabik 5-7-5, dělicí pauzou a zařazovacím slovem (jap. kigo). Jde o nejznámější formu japonské poezie.
(Wikipedie.cz)


Haiku je poslední dobou hodně populární. Je zmiňováno v mnoha knihách i novinových článcích. Řekla bych, že to čte spousta lidí. Bohužel já jsem se do toho pořád nemohla dostat. Tato módní poezie šla vždy mimo mě. Tedy do té doby, kdy mi došlo, že psaní haiku je mnohem zábavnější, než jeho čtení. Ale abych tomu tolik nekřivdila, našla jsem spoustu haiku, které se mi líbily. Měly by nás stejně jako básně nutit přemýšlet. Nevím, jestli se mi to povedlo.. posuďte sami :)




V mlze rána
zazpívám si ospale
sen této noci.



Je jako bílý oheň
pláč ji nehasí
vždy hoří až do rána.




Trojhlavý drak

13. října 2009 v 18:55 | Cathy |  Záznamník
Výstava konající se v Domě umění v Ostravě a na Černé louce. Zachycuje architekturu Slezska v letech 1922 až 1939. Byla jsem v Domě Umění. Moc pěkné fotografie docela drsné architektury. Hned první fotky věnovali Domu umění - samozřejmě, museli se pochlubit. Docela mě zamrzelo, že jsem viděla jen fotografie s nadpisy a jmény fotografů bez jakéhokoli dalšího popisu. Nicméně měli alespoň jeden článek, můžete jej tam miochodem najít v češtině, polštině i němčině. tento článek popisuje Slezsko. Řekla bych, že nebýt tohoto článku, tak mi to nedojde (což je trochu smutné).
Jinak by mi nedošlo, co ty budovy představují. Ta doba. Ten smysl. Samozřejmě. Žádné gotické stavby sahající do nebes, podávající si s bohem své ruce. Žádné barokní cukrbliky koketující s duchovenstvím. Beton. Sklo. Vše jasné, jednoduché, účelné. Nelže. Jak říkal článek, slezsko zažilo všechno. Vzestup i pád. bohatství i hlad. Válku. Tři země: Česko, Polsko, Německo. Tři jazyky. Tři hlavy - tři mozky - tři myšlenky.




Veliká omluva pro vás všechny

13. října 2009 v 18:40 | Cathy |  Záznamník
Moc se vám omlouvám, že jsem tu tak dlouho nenapsala ani ťuk.. ani ťuky ťuk.. a ani nic podobného. Tak doufám, že se to v průběhu školního roku zase změní a budu vás informovat o stejně nezajímavých věcech jako dříve :) Teším se na vaše oči :)
Cathy