A přesně tuhletu větu si říkala. Vždy když jí bylo hrozně. Nevěděla proč ji říká, prostě jí jen vyletěla z úst. Já chci domů. Někdy jí řekla nahlas. A lidi nechápali. Někdy byla doma a přeci tuto větu řekla. Vždy se chytla za pusu. Nechápala své vlastní myšlenky. Přeci je doma. Později se to nesnažila chápat. Jen to brala jako úlevovou větu, když jí bylo hrozně.
Jednoho věčera, když brečela do polštáře a vzpoměla si na tuto větu, pochopila. Konečně pochopila, co to znamená. Já chci domů.
Neznamená domů přeci jen budovu, že ne? Možná hledá domov, řekla si. Ne, to ale není pravda. Ona nehledá domov, jí se stýská po domově. Počkat, jí se stýská po domově? Stýská se jí po minulosti. Kdysi to byl domov. Už pochopila. Vzpomínala na situace, kdy vyřkla tu větu. Tehdy se jí stýskalo po minulosti, tedy po pocitu, že je všechno v pořádku, po pocitu bezpečí..klidu. Po domově. Po noře. Po úkrytu. Po soukromí. Po minulosti.
Jenže minulost už není.. žije přítomnost a vytváří budoucnost. Tedy může vytvořit budoucí domov. Třeba ho už vytváří.. Chce to čas..

ta fotka je tvá? dokonalá:)stejného brouka mám též na fotce, jenže zrovna někam šel, takže je zaostřený jen zčásti :)