Když se tomu dokážeš zasmát, dokážeš to i přežít. (Bill Cosby)

Duben 2010

Přijde den a vy se zamilujete do muže

27. dubna 2010 v 17:29 | Cathy |  Záznamník
Přijde den a vy se zamilujete do muže. Je to muž, kterého milujete více než jakéhokoli jiného (a otcové to obvykle špatně snáší). Milujete a žijete tímto pocitem. Pak přijde zvrat, kdy nemiluje on vás, či vy jeho. Ono je docela jedno, v jakém to je pořadí. Následuje však, že muže nechcete ani vidět. I když ono to nenastává zas tak často, že. :) A pak vás to pomalu přechází.
Přejete si být s nějakým mužem a tajně doufáte, že si nějaký přeje mít vás u sebe. A já v tuto chvíli umírám. Protože ve chvílích, kdy se cítím nejvíce sama, nejvíce osamělá a přemýšlím, koho bych vytáhla ven na procházku nebo kamkoli jinam, postupně přicházím na to, že spousta lidí je úžasných a dokázala bych s nimi být velmi často, vidím v nich jistotu, jsou to skvělí přátelé. Ale jaksi neuspokojují mou touhu nebýt sama. Sama se v duchu ptám, co je to za pocit osamění, když sama nebudu? Přišla jsem na svou nejspíše náročnou potřebu. Já totiž ve chvílích, kdy jsem unavená z každodenních činností a povinností, potřebuji odpočinek. V těchto unavených, ospalých a osamělých chvílích nechci skákat, běhat ani si neúnavně povídat o ničem. Potřebuju někoho, kdo by u mě byl, když by mi bylo smutno, nebo bych se cítila sama; vedle koho bych si mohla sednout, položit mu hlavu na rameno a mlčet. V tichých a klidných chvílích tiše povídat na různá témata, která by měla smysl. Někdo, kdo by se mnou sdílel můj kulturní i duševní svět. Romanticky a lyricky spřízněná duše plna mě, která by mi byla oporou i naplněním. Člověk, který by mě dokázal rozesmát i dojmout; takový, který by měl rád i mou zvrácenou mysl.
A zatím jen čekám na prince v bílém kabrioletu, až si pro mě přijede.
… snad přijde den a já se zase zamiluji …
… snad přijde den a on bude milovat mne …
....

Pomněnky

27. dubna 2010 v 17:21 | Cathy |  Myšlenky
Přišlo jaro a na hlavní třídě opět vyrostly pomněnky. A opět mě uchvátily. Nic na světě není více nevinné než právě tyto květiny. Žádná jiná květina není tak nevinná. Říkáte si snad, že by ji mohla předčít bílá růže? Ne, ani náhodou! Růže?! Vždyť růže, to je květiny, které miliony mužů dává milionům žen. Ať už je to jako symbol omluvy, či jen dárek. Ženy milují květiny a hlavně je chtějí pořád dostávat, ale právě muži zvolili tuto směšně symbolickou květinu a teď nejsou schopni vybrat žádnou jinou v domnění, že by to bylo špatně. Myslím, že právě v nějakém filmu, který jsem viděla, zazněla myšlenky, že muži v růži vidí vagínu, a právě proto ji ženám dávají. Tahle myšlenka se mi líbí :) Tedy růži bych za nevinnou nepokládala, i když k některým účelům se bílé růže přímo nabízejí, např. ke svatebním. A červená růže? Červená jako symbol vášně, lásky, ale i agrese. Červená růže je ta pravá pro milence. :)
Jiný nápad? Lilie? Och, lilie… ať už je bílá nebo růžová, určitě není nevinná. Zrovna lilie mi připadá hodně prodejná. Oproti zbytku svého ,,těla" má svůj květ neuvěřitelně velký, roztahuje své okvětní plátky do okolí a až příliš se ukazuje. Na sobě má různé vzory. Je až moc přikrášlená. Taková podvodnice.
Zatímco pomněnky… ty krásné pomněnky. Mají sice spoustu kvítků, ale jsou maličké, nenápadné, mají nevinnou nebesky bleděmodrou barvu, uprostřed lehce nažloutlé a některé kvítky jsou lehounce bělavé, či narůžovělé. Rostou nízko, u země. Jen málo kdo ocení jejich drobnou, ale proboha tak neskutečně nevinnou krásu. Nenuceně rostou kolem chodníku spolu s nepříliš pěknými keři a plevelem. Jsou úžasné.
pomněnky

Druhá kapitola?

19. dubna 2010 v 20:04 | Cathy |  Záznamník

Tak a je tu pondělí a já vám teď sdělím, jak jsem na tom s mým kapitolovým plánem. :)
Botky jsou úchvatné a už jsem si je hezky prošlápla. Tedy nikde na horách jsem zatím bohužel nebyla, ale v sobotu se po dlouhých letech chystám opět na Ivančenu, doufám jen, že vyjde počasí.
Co se týče kultury, zběsilou rychlostí jsem byla donucena dočíst povinnou četbu a je fakt, že to je snad můj rekord rychlosti čtení. Musím poznamenat, že se mi závěr velmi líbil :) A jelikož podporujeme čtvrteční koupí v knihkupectví Akademia jeho stálou existenci - tedy nechceme, aby ho zrušili. Mám novou knihu, kterou se chystám zblajznout :) Také jsem se svým kamarádem navštívila Dům umění a jeho právě probíhající výstavu nazvanou Labyrint světla. Zajímalo mě spíše, jak všechny tyto věci fungují. Ale výstava je udělaná hezky. Byli tam 3 až 4 průvodci, což mi přišlo docela dost, na to, kolik lidí tam bylo. Měla jsem občas pocit, že se tam trochu nudí :) Jinak všechno si tam můžete vyzkoušet a snad si tam užijete nějakou tu zábavu, nebo jak se tomu říká.
Nastaly i teplejší dny bez deště, vysvitlo sluníčko a snad to tak ještě pár dnů vydrží :)
narcis
narcis2

Hloupá holka..

19. dubna 2010 v 19:58 | Cathy |  Povídky
Chytl ji za ruku, objal ji, a jí se zvedl žaludek, políbil ji a zatočila se jí hlava. Jednou ji políbil trochu dlouze a jí se tak zatočila hlava, že byla ráda, že zrovna sedí, protože by se jistě na nohou neudržela. Jen se opřela. Když ji hladil po vlasech a šeptal krásná slova, když na ni byl milý, něžný, laskavý a šlechetný. Všímala si drobností, kdy jí otevíral dveře, něco ji podal, když ji to spadlo, nebo když se pro něco natahovala. Brával ji kabát u ramen, když si jej svlékala, a věšel ho na háček. Staral se, když měla jen trochu ustaraný či zádumčivý pohled. Dával ji radu, když ji potřebovala a litoval ji, když se jí stalo něco hrozného. Pečoval o ni jako o vzácnou květinu. Jí se z toho srdce zalévalo jakousi blažeností, snad láskou? Užívala si jeho teplé objetí, to, jak ji hladil a ty něžně zamilované pohledy. Ona samou láskou k němu, udělala by pro něj cokoli. Když byla v obchodech, tu myslila, že by mu něco koupila. Když něco četla, říkala si, že by se mu to líbilo. Když se něčemu smála, věděla, že by se tomu taky zasmál. Byla si jistá, že jej miluje.
Pak ale přišla ta chvíle, kdy se spolu jen tak potloukali už dlouho a přecházelo se do vážnějšího a upnutějšího vztahu. Vždy tyto vztahy chválila, všem záviděla a sama je zbožňovala. Však když přišla tato chvíle, kdy měla opět přijít do vztahu, strašlivě zpanikařila. Dostala strach. Najednou si vůbec nebyla jista, zda by nějaký takový vztah vůbec chtěla. Co chtěla? Utéct. Utéct? Ach ano, chtěla utíkat pryč ode všeho. Jako by ji čekalo něco strašného. Její pocity byly ve strašném zmatku. Věděla přeci, že miluje. Nebo nemilovala? Má přeci ráda toho muže, tak proč se tolik bojí toho vztahu? Bojí se, že by byla příliš svázaná? Ne, to asi ne. Bojí se, že jí bude ublíženo? Možná ano, snad je to tímto. Však ona sama neví a jen tápá ve tmách strašidelného hradu a čeká, až přijde něco strašného. Přitom už by chtěla být zase na světle. A samozřejmě přítel naléhá a chce s ní být pořád častěji, pořád déle. A i když se jí to dříve líbilo, dnes z toho měla divný pocit. Snad strach, či úzkost cítila. A vůbec netušila, co by měla říci příteli, jak se ospravedlnit, když pro ni samotnou bylo těžké ospravedlnit se sama před sebou. Tak hloubala a okolí to snad poznalo, neboť se moc nesmála.
Najednou se cítila tak bezradná a sama. Cítila se jako ti věční mládenci, kteří se nikdy nechtěli oženit, než je nějaká žena uhnala. Teď i ona chtěla utéct od vztahu, tak jako oni, přestože to dříve nechápala a zavrhovala. Chtěla utéct někam hodně daleko a odpočinout si. Byla teď tak unavená. A strašně citlivá.
Až jednoho dne, její milující přítel, který netušil, co se s ní děje, ztratil trpělivost. Už ho nebavily její divné nálady a výmysly. Měl pocit, že se nějak podivně změnila, že už ho snad ani nemiluje. Říkal si, že si pořád vymýšlí, neví, co chce. Vyčítal si všechnu dobrotu a snahu. A jelikož se už nechtěl plácat v tomto počínajícím vtahu postrádajícím jakýkoli smysl, ukončil ho, dříve, než vůbec nějak začal. Snad, aby z původního plácání nepřišla potopa a nezačal se i topit.
Této slečince se spoustou příšerných vlastností, které si oba v tuto dobu uvědomovali, se značně ulevilo. Bylo ji to sice moc líto, ale ve volbě trpět ve vztahu, nebo trpět nějaký čas rozchodem, vyhrál rozchod. Byla to snad nerozvážnost, která jí odpírala vztah? Či umíněnost? Možná taky jen rozpustilost, rozmazlenost. Taky sobectví a bezohlednost. No rozhodně to dopadlo očekávaně. Mladý muž si vzal krásnou ženu, se kterou měl roztomilé čtyři děti. Když se mu motali mezi nohama, tahali ho za nohavice, chtěly houpat a vysvětlovat různé slova, rozlévala se po něm otcovská láska a nejvyšší spokojenost. Zatímco slečna slečnou zůstala navždy, neboť nebyla nějak zvlášť bohatá, ani krásná a z předešlé historie logicky ani příliš inteligentní. Tak to snad dopadlo tak, jak to dopadnout mělo. Každý dostal to, co si zasloužil. Muž dal spoustu lásky a umřel v objetí svých dětí a úžasné ženy, zatímco žena, která od lásky utíkala, zemřela bez dětí, sama, jen se svou knihou na prsou a v křesle.

A pak už víte, že se k sobě nevrátíte ..

13. dubna 2010 v 7:37 | Cathy |  Záznamník
Jdete ulicí a vzpomínáte, jak jste tudy ještě před pár dny šli s člověkem, jemuž jste věnovali kousek sebe. Lehce dojatí pokračujete v cestě a ve vzpomínkách. Víte, že už se to nikdy nebude opakovat - a přesně tato myšlenka se vám stále vrací. Nikdy už neuvidíte ten nucený úsměv, když vám váš protějšek otevíral dveře, už neuvidíte ten lítostivý pohled, který předcházel utěšujícímu objetí. Už nebudete sedět na jeho klíně, když si bude zpívat falešné písně. A už nikdy nebudete řešit své problémy v objetí. Nebudete se vedle sebe probouzet a už nikdy nebudete muset poslouchat druhého, jak chrápe, mluví a křičí ze spánku. Už od něj neuslyšíte milé nebo krásně pitomé zdrobněliny vašeho jména a přezdívky.
Krkonoše
Vaše část s vaším bývalým protějškem stále zůstává, i když víte, že už s ním dále nemůžete či nechcete být. A zde se mi připomíná část filmu Samotáři. V něm se říká, že člověk má kolem sebe tolik světýlek, kolik kousků cizích duší na sobě má. Mě osobně se tahle představa velmi líbí, ačkoli se obávám, že já na sobě moc světýlek nemám. Tedy pokud někoho máte rádi, zanecháte na něm kousek své duše, či karmy. Možná, čím více jej máte rádi, tím větší světélko mu zanecháte. Já si myslím, že jsem více světýlek rozdala, než dostala, což mě trochu mrzí.
Když už ale víte, že už nikdy nebude nic z toho, co jste s bývalým protějškem prožívali, býváte z této skutečnosti smutní. Je to logické, pochopitelné a vlastně i samozřejmé. Jednou mi někdo řekl, že má každá věc dvě strany, a že mám hledat ty dobré. To v tomto případě neplatí, říkáte si. Ale tak zkusit to můžeme. :) Pokud ve svém životě, ve svém žití, něco ukončíte, začíná další kapitola. Je to jako v knize. A v té další kapitole jste poučeni z té první, máte na ni vzpomínky, ale jestli čtete knihy, jistě víte, že pokud jsou rozděleny na části, zpravidla obsahují něco jiného. (A teď promiňte to kostrbaté vyjadřování). Každá kapitola se sice odvíjí od té předešlé, ale už se o ní nezmiňuje, a jestli přece jenom, tak velice povrchově. Můžeme tedy říci, že nás čeká něco nového a úplně jiného. A jelikož je to naše kniha, kterou píšeme, můžeme si sami říct, co v další kapitole chceme zhruba číst. :) No není to krásné? Takže teď jenom sednout, a napsat si první bod osnovy právě začínající další kapitoly.
Tak a teď přijde ta ještě nudnější část článku, takže to teď klidně můžete zavřít a jít zase chatovat na icq a brouzdat na facebook, protože teď se vám chystám říct, co chci, aby bylo v mé další kapitole.
Takže kromě toho, že začátek kapitoly má pochmurný děj, doufám, že bude mít i rychlý spád a drama vystřídá nějaká komediálnější část. Nejdříve nastane rekonvalescence - psychická (bohužel, vždycky se něco poto, že?), ale i fyzická (no jo, těším se, až někdy budu dva měsíce v kuse zdravá). A pak přijdou ty nádherné dny, kdy si budu užívat pestrobarevného života. Je 21. století a je tu spousta možností, že? :) A to teda doufám, že bude v možnosti i brigáda, abych byla schopna všechno realizovat. Moc se těším, až budu mít nové outdoorové boty, které už nebudou mít spoustu super-nepromokavých děr, a doufám, že je budu moct vyzkoušet na nějakém jiném terénu než na tom v porubském lese, když to o těch Velikonocích nevyšlo. Tak y se chystám věnovat kultuře, neboť se blíží Majáles a divadla nabízejí spoustu představení, které toužím vidět. Dala jsem si předsevzetí více číst, (ehm..tohle předsevzetí si dávám tak třikrát do roka). K tomu mě přivedla povinná četba (Paní Bovaryová - Gustave Flaubert), která mě neočekávaně začala bavit. Tak jsem si řekla, že ty knížky, které normálně čtu, budu číst prostě častěji. No, stejně mi to vydrží tak týden. :) A pak.. mé odvěké zbožné přání - najít si nějakého stálého koníčka. Tohle se ale vytratí s příchodem teplých dnů, protože láska k nim bude větší než ta ke mně. :D Tak a to je asi vše přátelé, uvidím sama, jak mi to nepůjde, vám ostatním, kteří to čtete (a máte mou gratulaci, pokud jste dočetli až sem) přeji hodně zdaru v nadcházejících dubnových dnech. Počasí už snad bude jen lepší a lepší, tak i deprese a špatné nálady přejdou a hurá ven! :)