Když se tomu dokážeš zasmát, dokážeš to i přežít. (Bill Cosby)

Hloupá holka..

19. dubna 2010 v 19:58 | Cathy |  Povídky
Chytl ji za ruku, objal ji, a jí se zvedl žaludek, políbil ji a zatočila se jí hlava. Jednou ji políbil trochu dlouze a jí se tak zatočila hlava, že byla ráda, že zrovna sedí, protože by se jistě na nohou neudržela. Jen se opřela. Když ji hladil po vlasech a šeptal krásná slova, když na ni byl milý, něžný, laskavý a šlechetný. Všímala si drobností, kdy jí otevíral dveře, něco ji podal, když ji to spadlo, nebo když se pro něco natahovala. Brával ji kabát u ramen, když si jej svlékala, a věšel ho na háček. Staral se, když měla jen trochu ustaraný či zádumčivý pohled. Dával ji radu, když ji potřebovala a litoval ji, když se jí stalo něco hrozného. Pečoval o ni jako o vzácnou květinu. Jí se z toho srdce zalévalo jakousi blažeností, snad láskou? Užívala si jeho teplé objetí, to, jak ji hladil a ty něžně zamilované pohledy. Ona samou láskou k němu, udělala by pro něj cokoli. Když byla v obchodech, tu myslila, že by mu něco koupila. Když něco četla, říkala si, že by se mu to líbilo. Když se něčemu smála, věděla, že by se tomu taky zasmál. Byla si jistá, že jej miluje.
Pak ale přišla ta chvíle, kdy se spolu jen tak potloukali už dlouho a přecházelo se do vážnějšího a upnutějšího vztahu. Vždy tyto vztahy chválila, všem záviděla a sama je zbožňovala. Však když přišla tato chvíle, kdy měla opět přijít do vztahu, strašlivě zpanikařila. Dostala strach. Najednou si vůbec nebyla jista, zda by nějaký takový vztah vůbec chtěla. Co chtěla? Utéct. Utéct? Ach ano, chtěla utíkat pryč ode všeho. Jako by ji čekalo něco strašného. Její pocity byly ve strašném zmatku. Věděla přeci, že miluje. Nebo nemilovala? Má přeci ráda toho muže, tak proč se tolik bojí toho vztahu? Bojí se, že by byla příliš svázaná? Ne, to asi ne. Bojí se, že jí bude ublíženo? Možná ano, snad je to tímto. Však ona sama neví a jen tápá ve tmách strašidelného hradu a čeká, až přijde něco strašného. Přitom už by chtěla být zase na světle. A samozřejmě přítel naléhá a chce s ní být pořád častěji, pořád déle. A i když se jí to dříve líbilo, dnes z toho měla divný pocit. Snad strach, či úzkost cítila. A vůbec netušila, co by měla říci příteli, jak se ospravedlnit, když pro ni samotnou bylo těžké ospravedlnit se sama před sebou. Tak hloubala a okolí to snad poznalo, neboť se moc nesmála.
Najednou se cítila tak bezradná a sama. Cítila se jako ti věční mládenci, kteří se nikdy nechtěli oženit, než je nějaká žena uhnala. Teď i ona chtěla utéct od vztahu, tak jako oni, přestože to dříve nechápala a zavrhovala. Chtěla utéct někam hodně daleko a odpočinout si. Byla teď tak unavená. A strašně citlivá.
Až jednoho dne, její milující přítel, který netušil, co se s ní děje, ztratil trpělivost. Už ho nebavily její divné nálady a výmysly. Měl pocit, že se nějak podivně změnila, že už ho snad ani nemiluje. Říkal si, že si pořád vymýšlí, neví, co chce. Vyčítal si všechnu dobrotu a snahu. A jelikož se už nechtěl plácat v tomto počínajícím vtahu postrádajícím jakýkoli smysl, ukončil ho, dříve, než vůbec nějak začal. Snad, aby z původního plácání nepřišla potopa a nezačal se i topit.
Této slečince se spoustou příšerných vlastností, které si oba v tuto dobu uvědomovali, se značně ulevilo. Bylo ji to sice moc líto, ale ve volbě trpět ve vztahu, nebo trpět nějaký čas rozchodem, vyhrál rozchod. Byla to snad nerozvážnost, která jí odpírala vztah? Či umíněnost? Možná taky jen rozpustilost, rozmazlenost. Taky sobectví a bezohlednost. No rozhodně to dopadlo očekávaně. Mladý muž si vzal krásnou ženu, se kterou měl roztomilé čtyři děti. Když se mu motali mezi nohama, tahali ho za nohavice, chtěly houpat a vysvětlovat různé slova, rozlévala se po něm otcovská láska a nejvyšší spokojenost. Zatímco slečna slečnou zůstala navždy, neboť nebyla nějak zvlášť bohatá, ani krásná a z předešlé historie logicky ani příliš inteligentní. Tak to snad dopadlo tak, jak to dopadnout mělo. Každý dostal to, co si zasloužil. Muž dal spoustu lásky a umřel v objetí svých dětí a úžasné ženy, zatímco žena, která od lásky utíkala, zemřela bez dětí, sama, jen se svou knihou na prsou a v křesle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vyccinka Vyccinka | E-mail | 7. března 2011 v 15:06 | Reagovat

Krásnej příběh, až na ten konec no, ale dopadlo to tak jak to dopadnout mělo :) Všecko nemá vždy stastný konec ač by sme si to určitě všichni přály :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama