Když se tomu dokážeš zasmát, dokážeš to i přežít. (Bill Cosby)

Červen 2010

Vše tak jiné..

11. června 2010 v 20:44 | Cathy |  Povídky
Milovala jsem ho. Byl vyjímečný. Vím, že mě také miloval, protože mě rád objímal, často se mě ptal, jestli mě může obejmout. Často mi volal. Někdy až neúměrně hodně. Jako by na mě byl závislý. Často mě tahal ven, ikdyž jsem zrovna moc nechtěla, ale já ho to pro něj samozřejmě udělala. Měl šílené výkyvy nálad, až neuvěřitelné. Jednou byl úplně veselý a doslova skákal a skotačil, smál se téměř všemu, byl jako štístko. A o den později nebo ještě týž den byl najednou skleslý a s nikým moc nemluvil. Měl často deprese, to co mi říkal, mi málem přivolalo taky jednu. Někdy byl tak zvláštně nešťastný. Nebo nebyl nešťastný, ale byl takový jiný, opravdu zvláštní. Jako by byl v jiném světě. Někdy nevnímal, co mu říkám. Často zapomínal, co jsem mu řekla, jako by mu na mě vůbec nezáleželo. To mě rozčilovalo. Jako by žil někde úplně jinde a tohle byl pouze jeho stín. Někdy mě to trápilo, protože jsem měla pocit, že ho něco uvnitř bolí a já mu nejsem schopna pomoci. Jindy mi zase říkal takové věci v tak zvláštně formulovaných větách, že jsem nebyla schopna ho moc dobře chápat. To mě buď mrzelo, nebo jsem už měla vztek. Musím přiznat, že jsem na něj byla i zlá, protože řekl něco, co mě rozčerovalo. Ale myslím si, že jsem ho asi jen špatně pochopila.

Vztah s ním byl zvláštní, někdy jako by to vůbec nebyl on. Byl poetický.. lyrický .. minulý a rozplývající se v přítomnosti. Byl nekonečný a tak prchlivý. Tolik mě miloval. Měla jsem pocit, že se mi svou láskou úplně oddává. A zároveň jako by měl druhou tvář, kterou oddával něčemu až nadpřirozenému, nepochopitelnému. Jako by si povídal sám se svou duší, analyzoval svou vlastní bytost, rozebíral ji na atomy a pak zase skládal. A podle toho taky vypadal. Přesně ty stádia, kdy byl vcelku a nemyslel na nic než na realistickou přítomnost a pak to přecházelo do toho duchovního světa, který měl jen pro sebe. Byl na něj těžký pohled. To byl rozebraný na atomy a cokoli ho dokázalo rozhodit, rozzlobit, někdy i rozplakat. Byl tak křehký že to už ani nebyl člověk. Jen něco pomyslného.

Tyto nálady a to, jak se choval, ty šílenosti, všechno mě to strašně vyčerpávalo. Nutilo mě to žít jeho životem a ne mým. Proto jsem se s ním rozloučila. Nevím, co s ním je teď, ale on si určitě zase našel někoho, na koho se upnul. Je mi ho tak líto. Té neznámé bytosti, která by se pro vás obětovala a přesto vás někdy nevnímala. Je tak úžásný..fascinující tím jak je exotický. Vztah s ním byl jak jeden dlouhý film, či báseň. Něco neuvěřitelně krásného a vysilujícího.
Cesta

Jako povadlá květina..

11. června 2010 v 8:29 | Cathy |  Básně (?)
Jako povadlá květina,
jíž opadají okvětní plátky,
já takto uvadám
vždy, když mám málo lásky.

A jako květina po vodě,
já po lásce prahnu a hynu..
Hynu touhou..
A svírám to v srdci jako jiní vinu.

Toužím milovat a milována být,
tak jako květina chce býti na obdiv.
Jsem jako raněná .. s nemocí ženskou..
kdy ženy pro muže řvou a křičí.. roní slzy..
-a muže to někdy mrzí-
ony pláčou, ničí svoje tělo
-to už dávno nemá to, co mělo (nebo co by chtělo) -
ony dělají se sebou hrůzné věci..
jen kvůli mužům..
a muži řeknou ,,ženský"

Já miluji to mužské tělo, k němuž (kdyby jenom chtělo)
se sesouvám do pevného objetí..
pak jako v pasti a v bezpečí topíte se do snů v těchto pažích..
lepší užívat těchto paží, nežli vás zase odvrhnou.
Jak já nesnáším tuto nejistotu - tak zvrhlou.

Láska je prchlivá jako motýl, jenž proletí kolem nás.
A když jsme zamilováni, my motýli jsme zas..
a možná stejně prchliví