Když se tomu dokážeš zasmát, dokážeš to i přežít. (Bill Cosby)

Dnes večer

11. září 2010 v 21:24 | Cathy |  Myšlenky
Jak může tohle..jak může tohle být, říká si a neví. Neví. V hlavě zmatek. To je tak vždycky, když vám dojde víc věcí najednou. Hlavně, když nedojde víno, přemýšlí a nalévá si sklenku červeného, lehce trpkého - tak, jako její život. Přišla o ni. Přišla o lásku. Utekla, zmizela, už ji nemá. A chtěla by znovu milovat. Třeba i platonickou neopětovanou bolestnou lásku. Jen když bude čistá a jasná. Jen když se v ní vyzná. A bude tu.

.
S věkem narůstají vrásky a s postupem večera se barví tváře. Plameny svíček se mihotají a nutí světlo v bytě dělat stejné pohyby. Se záclonou si hraje lehký větřík aprílového podzimu a venku zaječela kočka. Další sklenka.

Sedí a přemýšlí, kdy dnes půjde spát. Čeká na ni u postele. Kniha, kterou před týdnem začala číst. Knihy.. jak nestoudně vám vnucují inspiraci. Báseň, či próza, lyrika, či epika. Jen ať to není jen póza, ať se to něčeho dotýká. Třeba i básníka. Ach bože..když hudba tlumená hraje, tak nádherně, ona docela zraje. Husí kůže na těle. Hluboké tóny spolu s tenorem jistě úžasného muže společně s dalšími dechovými nástroji vyšších tónů. Víno, vánek, svíce, knihy a hudba. Melancholicky vznešené myšlenky propletají se s těmi fantastickými. Osamělá žená v bytě plném touhy. Nechává se unášet.

Její okřídlené myšlenky vzlétají do atmosféry bytu. Cítí se jako to víno. Ne tak kvalitní, aby mohlo být více ceněné. Trochu nahořklé s květinovou vůní. Pije je jen ona. Jako by neměla nic než realitu. Přitom realita, jako by ji nejvíce zlobila. Proč nežít ve snech? Plachtíce krásnými obrazy. Může si dát ještě sklenku?

Touhy - ty děvky, co kazí nám život. Proč? Proč každý je máme? Nedají pokoj. Jsou zlé. A odříkání? Už jen to slovo ji dostat se k němu brání. Předsevzetí. Ach jak ty roky rychle letí. Už nejsme žádné děti. Snad to máme na paměti. Ona pláče? Proboha, jen slovo dítě a je v slzách. Možná stýská se ji po těch dětských, kdy chtěla ještě jednu cukrovou vatu. Když ji kamarád vystřelil její první růži. Odporný kýč, který stále nosí si v srdci. Jak roztomilé. Škoda, že tehdy znala jen lásku k rodičům. Ach, jak může tohle skončit. Neuspokojený život na podpadcích ze závisti, v nichž moc neumí chodit a občas zakopne. Neuvěřitelná touha po něčem novém, co rozpálí její srdce a ona bude hořet štěstím. Je čas spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BloodyHelly BloodyHelly | Web | 26. září 2010 v 14:06 | Reagovat

Náhodou jsem sem zabloudila a musím říct, že se mi to moc líbí... Jak tenhle článek, tak i blog.

2 Cathy Cathy | 27. září 2010 v 13:51 | Reagovat

děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama