Když se tomu dokážeš zasmát, dokážeš to i přežít. (Bill Cosby)

Listopad 2010

Zmítán bouří ve světle stínů..

8. listopadu 2010 v 16:59 | Cathy |  Básně (?)
Zmítán bouří ve světle stínů,
v každém vidí jinou vinu.
A já na prahu světla svého
opouštím ten svět - ten jeho.

Jeho úsměv ironický
a můj pohled platonický
nedává již žádný smysl.
Jen úpí z toho celá mysl.

Našla jsem starého přítele,
jež vždy zahřál u srdce,
a jež mě tahal z postele.

S jeho rozmanitostí podob
též upadám téměř do mdlob,
ale v kladném smyslu.

V každém ročním období
mi tento přítel napoví,
že v tom nejsem sama.

Vzpomínám na toho pána,
jak bděla jsem s ním až do rána
bez postranního úmyslu.

V opojení jeho chuti
můžu zůstat až do smrti.
Můj milovaný Čaj.

Zas pořádná nahrávka..

8. listopadu 2010 v 16:54 | Cathy |  Básně (?)
Zas pořádná nahrávka,
tak kopnu - a zase branka.
Tak proč se tak hněváš?

Tvůj opilý pohled,
nemáš žádný ohled
na trosku z těsta sladkého.

Zpěv podzimních havranů,
tvoje hlava na stranu
a já úplně v lese.

Tohle se mě dotýká,
třepu se jak osika
a tvé tělo se nese.

Dech, jež chlípně zpívá..

7. listopadu 2010 v 18:22 | Cathy |  Básně (?)
Dech, jež chlípně zpívá
píseň mého osudu
jako dítě navždy plačící,
jež dali do sudu.
Do sudu lihu.
A já jihnu při této představě.
A při představě pláště z obejmutí.
Je mi tak krásně
a tak do pláče,
když svíce hasne
a já jím koláče.
Domácí, pečené.
Miláček opět ne,
se se mnou setkat ve zpěvné
to písni mé.
Obrazce plné,
mé, objevné.
Mé myšlenky láskyplné
rozpouští se do oblak
růžové jako dárek maminky dávné.
Myšlenky minulé,
zaběhnuté
do přítomnosti mé,
rozpačité, mé milované
jedině mou,
mou láskou jedinou;
jsou záhadou
i pro mne samotnou.
Tou hudbou unylou
hrají se závadou
nepoznanou.
Mou milou abecedou
táhnou se zbraně s popletou
- se mnou.


(velmi vtipné, kolikrát se tam objeví upozornění na mé Já :D .. aneb Id v plném rozsahu v myšlenkách lihových :D)